Horníci a krása bez závoje

Tento příběh, ač se může zdát někomu málo pravděpodobný se skutečně odehrál a jeho původ započal, jak už u podobných mých povídek bývá zvykem u svačiny, nebo při dlouhých cestách na odlehlé pracoviště důlními chodbami.

. Do Vánoc roku 1977 chybělo pár měsíců a o to více na šachtě platilo heslo “Překonej sám sebe a vytrvej!“

A tak při jednom takovém důlním trempinku, kdy jsme ověšení různými hadicemi a nářadím šlapali prašnou chodbou na ještě prašnější pracoviště nikomu se řečnit nechtělo. Do toho našeho funění a těžkého oddychování se ozval Vladek:“ Už mum dost takych galeji, furt enym v robotě nima času ani kaj za děvuchama zajit“! Otevřel tím debatu, ke které se přidal Štefan:“ Tento rok na silvestra sa nebudem pozerať na starů mamu ako drichme v kresle pri televízii ale vyrazím niekde do nočného podniku“. „Szwagier z Krakowa mi pravil“: zareagoval Tadek:“že tam na Sylvestra v barach sum stripterky“. Všichni jsme s otočili jeho směrem a naše lampy ozářili jeho kulatou tvář. Z koutku úst mu stékala hnědá slina z rozžvýkaného tabáku, což znamenalo, že v ten moment mluví vážně. To už se nechal slyšet Jéňa:“ Hele volové koukal jsem v Těšíně do výlohy Čedoku a nabízej tam zrovna silvestrovskej zájezd do Krakova“. Už si ani nepamatuji kdo tu třídenní výpravu v tom Čedoku zajistil. V paměti se mi odvíjí jen čtvrtek odpoledne 29. prosince 1977, jak sedím v Karose ŠD11 a se mnou Vladek, Štefan, Jeník a Francek. Tadka manželka nepustila.

Na hraničním přechodu v Českém Těšíně jsme zmateně vypisovali celní prohlášení s vyváženýma věcmi ono se pak mohlo lehce stát, že při zpáteční cestě, pokud nebudou v seznamu hrozilo by jejich zabavení. Peníze, které se vyváželi nad limit určený celním prohlášením našly úkryt v kovových madlech autobusu a alkohol se přelíval do bandasek na čaj. Ještě štěstí, že řidič zájezdového autobusu sebou vozil pilku na kov jinak by se nás většina nedostala ke svým „zašitým“ penězům, které madlem zapadly mimo dosah prstů. Projelo se českou pasovou a celní kontrolou to už někteří naši valutový „pašeráci“ měli z nervozity do krve ohryzané nehty, a to nás čekala ještě prohlídka na polské straně. Kupodivu to tam vše proběhlo nad rámec očekávání, protože silvestr byl za dveřmi a láhev Staré myslivecké přišla kontrolním orgánům zrovna vhod.

Čekalo nás ještě jedno napínavé zastavení, a to ohledně výměny peněz. Vše probíhalo jako ve špionážním filmu. Krátce po výjezdu z města Cieszyn se za našim autobusem objevil bílý Mercedes s posádkou jak vystřiženou z americké gangsterky, která posunky naznačovala, aby náš řidič zastavil. Byli to polští veksláci, kteří s perfektní zručností roztáčeli štočky bankovek a člověk si při výměně musel dávat velký pozor na jejich hbité prsty.

Za nějaký čas nás už přivítalo vánočně vyzdobené a naladěné polské město Krakov, které doslova na každém našem kroku nás vtahovalo do své bohaté historie. V té době s přihlédnutím k našemu věku nás sice více zaujala zpráva průvodce Čedoku, že součástí silvestrovského kabaretního pořadu se skutečně očekává i krása bez závoje.

První to samozřejmě okomentoval Jeník. Před lety přišel na šachtu z Prahy a hned si nás začal dobírat, že na to nemáme „ksichty“ ani světáckou zkušenost, jelikož taková návštěva kabaretu vyžaduje jiného chování než takové, když se nalíváme pivem v hospodě Na Brandýse. Pokud mu koupíme doutník osobně nás uvedu do víru vášně, jak byl podle jeho slov zvyklí v Praze. Honzík sice trošku zadrhával, pokud ho něco emotivně zasáhlo, ale v ten moment nám připadal jako suverén znalý poměrů, a tak jsme mu ten doutník nakonec koupili.

„Uprzejmie wejść”: zval nás uvaděč a usadil nás k dlouhému stolu přímo pod pódiem. A Silvestr 1977 mohl začít. Každý jsme po očku sledovali Jendu snažíce se ho co nejvíce napodobovat ať nejsme za burany. Ten si objednal láhev vína a vzápětí ta samá lahvinka stála i před každým z nás. Vladek si chtěl objednat pivo ovšem výhružný Jeníkův pohled jeho rozhodnutí změnil.

Popíjeli jsme víno, ochutnávali jednohubky s kaviárem, chladilo se šampaňské a kabaretní program nabíral ty správné obrátky. Konečně. Na podium za doprovodu podmanivé hudby doslova připlula tančící žena kyprých tvarů v kostýmu Šeherezády. Letmí pohled jsme věnovali Jendoví, zdali je vše v pořádku. Ten se spokojeně pohupoval na židli pokuřujíc darovaný doutník. Ve tváři se mu zračil pohled jako od Jeana Paula Belmonda z filmu Borsalino.

Blýskavé oblečení zvolna opouštělo tělo tanečnice, až zůstala pouze ve spodním prádle olemované peřím nějakého cizokrajného ptáka. Světlo v sále ztrácelo na intenzitě až úplně pohaslo. Vidět byl jen Honzův doutník, jenž se žhavil v rytmu jeho vzrušeného dechu. Seděli jsme všichni těsně vedle sebe. Jeník uprostřed nepřestávaje se houpat na židli. Zář reflektoru sledovala závěrečnou část výstupu umělkyně. Prudce odhodila vrchní díl krouživým pohybem si stáhla spodní díl dámského prádla a za mocného virblu přímo nad naším stolem udělala gymnastický prvek zvaný most. Své odhalené ženství nedbale zakryté péřovým boa nasměrovala přímo na našeho světáka z Prahy.

Ten za výkřiku, který zde raději nebudu citovat roztáhl ruce jako by chtěl obejmout celý svět snažil se udržet židli v rovnováze. Bohužel gravitace zvítězila. Na zem sebou stáhl i kolegy, kteří seděli po stranách. Z vyděšené tanečnice se světla reflektoru přesunula pod pódium mezi spadané sklenice od vína a stažené ubrusy na chaoticky vyhlížející klubko mužských těl, kteří si vědomi trapasu, jenž je postihl se snažili urychleně postavit na nohy. Čím snaha byla větší tím méně se to dařilo. Sál burácel smíchem. Diváci si nejspíše mysleli, že vše je součástí programu, a hlavně Jeníka odměňovali potleskem, jelikož ten ve snaze se něčeho zachytit a urychleně si stoupnout stahoval ze stolů jeden ubrus za druhým. Vše trvalo do té doby než na nás uvaděč a obsluhující personál se slovy:“ Panowie są pijani, spadaj!”vykázali mimo hlediště. Před větší ostudou už nás zachránila přicházející půlnoc a s ní Nový rok 1978.

Doslov.

Jak se říká, že všechno zlé může být i k něčemu dobré, tak po té neslavné příhodě v Krakově přestal Jenda úplně zadrhávat. V roce 2008 oslavil své šedesáté narozeniny na které nás pozval. Probíralo se toho hodně, ale to naše krakovské story nám připomněl až v závěru oslavy, na kterou objednal striptýzovou tanečnici.

Z úcty k tragicky zahynulým horníkům na dole ČSM ve Stonavě dne 20.12.2018 své povídaní zveřejňuji až nyní a ne, jak jsem měl původně v plánu na Silvestra 2018. Děkuji za pochopení.