Už jste koupili svým dětem vodní opičku?

Nerad bych, aby příběh, který vám popíšu nyní, vyzněl tak, že v dole přes samé srandičky není čas na práci.

Ba právě naopak, při každodenní dřině v horku a prachu se vždycky najde chvilka, kdy se černé tváře horníků roztáhnou do úsměvů.

Nebudu líčit takové zlomyslnosti, jako protažený řetěz přes rukávy fárací blůzy uzamčen rozklepaným šroubem nebo mazacím tukem, a i něčím horším, natřené telefonní sluchátko. Jen zmíním, že takové jedno upravené sluchátko si na ucho přiložil i nepříliš oblíbený ředitel šachty, který v té době zuby nehty se držícího tvrdého socialismu (1988) zastával vysokou stranickou funkci a místo v tehdejší České národní radě. Naštěstí viník vypátrán nebyl a zaměstnance šachty – od žen na prádle, přes obsluhu povrchu až po havíře „na předku“ – to přivádělo k smíchu ještě pěkně dlouho.

V jednom rubáňovém kolektivu pracoval nějaký Vladek. Měl už nějaký ten pátek odfáraný a zkušenosti tak mohl rozdávat. Mladší kluci z party k němu vzhlíželi, a když měl slovo, viseli mu doslova na rtech. Ovšem služebně starší důlní veteráni  o Vladkovi věděli, že je sice výborný fachman, ale taky velký čtverák.

Jednoho dne při svačině, když zaučoval skupinu hornických elévů, si Vladek povzdechl, že má velkou starost, jelikož se mu doma „okotily“ (vrhly mladé) vodní opičky, které nazýval “wassermonky“. Bědoval, když si je někdo od něj nevezme, bude je muset utratit. Měl v očích slzy a místy dokonce i vzlykal. Staří harcovníci tušili jeho novou kulišárnu a dobře věděli, že ty Vladkovi slzy jsou spíše od toho, jak v sobě přemáhal smích.

Netrvalo dlouho a na vějičku se nechal nalákat mladý helfer, čili pomocník havíře, Antek z Třince. Začal se Vladka vyptávat, co to jako jsou ty „wassermonky“, jak se vlastně chovají. Rodilý vypravěč Vladek věrohodně popisoval radosti, které s vodními opičkami zažívají jeho gizdy (děti). Jak milují společnou koupel a jak se po ní ukládají ke spánku do velkého talířového lustru (pamatujete si ten typ brusel, co byl snad v každém bytě?) zavěšeného v obyváku.

Antek, který měl zrovna dva malé kluky, se nadchl představou, jakou by jim udělal radost, kdyby jim taková zvířátka přinesl domů na hraní. Netrvalo dlouho a ti dva si plácli. Vladek Antka ještě pár dnů napínal, že opičky jsou zatím malé a musí je odvyknout od matky, a mezitím spolu s kumpány dumali, jak předání nejlépe uskutečnit. Doporučili Antkovi, ať si sežene starý kufr, navrtá do něj díry, opatří si banány a Vladkovi že za prodej zvířátek postačí láhev Karpatské brandy. Antek že nemusí ani nikam jezdit, že mu „wassermonky“ přivezou chlapi v neděli do Třince na vlakové nádraží. 

Přišla neděle a část kolektivu nastoupila v Českém Těšíně na rychlík do Žiliny. Když vlak dobrzďoval ve stanici Třinec, bylo už dálky vidět milého Antka, jak netrpělivě přešlapuje na peroně. V ruce loďák z doby první republiky celý prodírkovaný, pod paží pár banánů a v druhé ruce síťovku s lahví zlatavého moku. Kupé ve vlaku dunělo smíchem, nebylo síly se zvednout, ba ani vystoupit, a do toho ještě nechápavý Toníkův pohled do okna vagónu za, kterým se smíchem svíjela těla spolupracovníků. Antkův výraz obličeje rychle měnil svůj zjev v něco co připomínalo Quasimoda na skřipci a přes okno do útrob vagónu tlumeně zněla jeho slova. Jyny poczkejcie, wy cypi, przi poniedziałku w robocie! Wszystkim najszczym do banioka a tego chuja Władka złómiym jak lufcioka. Na dwa razy. Dostanie tak po pyszczysku, że mu bedóm musieć wyklepać nowy blembak na końskim zadku.

S odstupem několika let později jsem potřeboval něco nakoupit v OBI. A najednou zde uslyším známý hlas, jak se prodavače ptá, zdali ta chemická kotva je dostatečně pevná. Má totiž doma suchozemskou želvu a chtěl by ji na krunýř přidělat speciální sedačku, aby ho mohla nosit po zahradě. No však znáte Vladka.