Jak jsme dělali Dětské radovánky

Bývalo zvykem, že každá taková ta správná hornická brigáda socialistické práce(BSP) měla uzavřený patronát s nějakou základní školou. Ne jinak tomu muselo být i v našem případě.

Asi, že většina chlapů z naší party kdysi navštěvovala základku v Loukách nad Olší a v důsledku postupující těžby byly jejich rodiny nuceny se přestěhovat do Českého Těšína, padla volba právě na ni. Dnes byste ji tam hledali marně. Ovšem v době, kdy se mé povídání odehrávalo, byla velmi populární s hojným počtem žáků hlavně na prvním stupni.

Jedním z bodů takové patronátní smlouvy, ke kterému jsme se dobrovolně – nedobrovolně zavázali, byla příprava Dětského dne neboli Dětských radovánek. Radovánky to vskutku byly, jenom ne pro nás, organizátory.

Především jsme dostali úkolem zajistit působivou atrakci, která by žactvo pobavila a uspokojila. V tom směru nám i vedení dolu umožnilo tzv. povrchovou směnu k výrobě atrakcí. Sháněli jsme materiál, stloukali, natírali, prostě chtěli jsme se chtěli ukázat. Jen Juzek chodil po place, vykuřoval jednu cigaretu za druhou, hustil do každé pracovnice z nádvoří ty své „slinty“ jako brouk Pytlík, který všechno ví a zná. „Wicie, dziewuchy, jo to móm tutaj wymyślóne.“ sděloval klepajíce prsty se po spánkové části své hlavy. „Nietrzeba mi nic gotować a smorgole bydóm spokojóne“.

Pro nás to zase tak jednoduché nebylo. Zpod přileb se nám kouřilo od přemýšlení, jak se těm dětem zavděčit. Spásný nápad se dostavil, když Květoš donesl z kantýny vepřovou konzervu a odmítl se bratrsky podělit. Utíkal před námi, aby si ji o samotě vychutnal, pronásledován sprškou ládníků (dřevěných tyčí) v zádech, které jsme brali z klanice  připravené na odvoz do dolu. S otevřenou konzervou před nimi uskakoval jako Old Shatterhand, když se ho nepřátelští Kiowové snažili zasáhnout oštěpy. Jen u toho více křičel: “Dobre, vy cypi (cypem je v havírně označován méně zručný havíř), jo se s wami podzielim“! A soutěž v hodu oštěpem byla na světě. K tomu se přidala disciplína sestřelování plechovek od vepřových konzerv hadrovou koulí, kterou se nabídl vyrobit Květoš, jelikož jak sám tvrdil, má s tím zkušenosti.

Nadešel den „D“. Na plácku u školy jsme započali stavět své sportovně branné stanoviště. Mezitím přijel se svou naleštěnou červenou Škodou 120 LS Juzek, v ruce držel rybářské náčiní a volal na skotačící děti: “Kdo chce łowić ryby, tymu pojczóm wyntke”! Rázem bylo kolem něho plno. Nějak tu drobotinu naskládal do auta a nám pouze sděli, že budou chytat pod nějakým strmým srázem u rybníka.

Já jsem mezitím nedaleko školního skleníku nachystal plechovky na lešení s obavou, že tím hadrovým míčem děcka k cíli ani nedohodí. A už se k hodu připravil asi desetiletý cvalík. Květoš mu podal munici, ten se rozpřáhl jako Fibingerová v době své největší slávy a vrhnul. Kupodivu hadrák letěl nějak moc prudce, prosvištěl nad stanoveným terčem a pak už se ozvalo řinčení skla skleníku. K dílu zkázy doběhl zadýchaný Květoš a pravil:“ Jo ty kule z łożyska nimioł do tej szmaty zapakować“.

Podobně dopadli i organizátoři další disciplíny, když jeden oštěp vržený rodilým válečníkem ze čtvrté třídy skončil ve špicích mopedu jednoho z pedagogů. Raději jsme žactvu rozdali všechny sladkosti a spoléhali na to, že rybolov s Juzkem děti uspokojí. V dálce už bylo vidět, jak někteří radostně utíkají směrem od rybníka k nám. „Soudruzi, soudruzi,“ křičely: “Soudruhowi Juzkovi sjechało auto do rybnika“!

V následujících letech jsme už žádný Dětský den neorganizovali. Do školy jsme poslali pouze předáka Francka s balíkem lízátek, žužu bonbónů a flaškou Stoličné vodky pro pedagogický sbor.

Vysvětlivky z těšínského nářečí:

gotovat-chystat

smorgole-malé děti

bydum-budou

šmata-hadr

zapakovač-zabalit

sjechalo-sjelo

podzielim-rozdělím

wyntka-udice

nimioł-neměl