Příběh obyčejného člověka

Před 38 léty započala australská anabáze českotěšínského rodáka Jasiczka. Po roce 1968, kdy skončily veškeré naděje realizovat tzv. socialismus s lidskou tváří, se mnoho lidí odhodlalo k emigraci.  

 Z Českého Těšína jich také nebylo málo, skončili snad na všech kontinentech. Jedním z nich byl i Bronisław Jasiczek, syn básníka a novináře Henryka Jasiczka.

První takový podmět či rozhodnutí opustit vlast se dostavil 21. srpna 1968 ráno. Bylo mi 15 let. Plánovali jsme s kluky od sousedů, že si ráno půjdeme do Polska nakoupit nějaké mléčné bonbóny (krówki). Ráno jsem čekal zbytečně – nikdo nepřišel. 

Z okna jsem vyhlížel na náměstí kamarády, ale toho rána tam byl podezřelý zmatek. Vyšel jsem ven, a rozhlížel se co se to vlastně děje, lidi mi jen za běhu krátce odsekli: Válka - Rusi jsou tady - ty ale máš tvrdé spaní...!

Politická situace, která po těch událostech nastala, způsobila že naše rodina byla kulturně i sociálně izolována. Otce, za jeho veřejné projevy nesouhlasu s okupaci vyhodili z práce, vyloučili ze Svazu československých spisovatelů, zakázali mu publikovat a zároveň zapsali jména naší rodiny do tzv. "černé knihy".

Otec nakonec dostal práci v tiskárně jako korektor, ovšem bylo to bez souhlasu místních komunistických pohlavárů. Nakonec jej tam nechali, ale jen za poloviční mzdu. 

Každodenní život se stal zápasem s realitou. Bezmocně jsme čelili šikaně, kterou s nám od místních kariéristů dostávalo. Se škodolibou radostí se ani nesnažili na nic vymlouvat. Jediným vysvětlením bylo: „Protože jste Jasiczek...“.

V roce 1976 otec po krátké nemoci zemřel. Dokonce v den pohřbu jsme měli doma návštěvu Státní bezpečnosti.  Z pohřbu se stala menší manifestace. Lidé, kteří měli tu odvahu a odhodlali se vstoupit do kostela, byli sledováni agenty STB. Přesto v kostele nebylo volného místa. Sjeli se lidé ze širokého okolí, i z Polska...

Takový život nepřináší nic dobrého, nemá žádné lidské či sociální hodnoty. Začal mne ovládat pud sebezáchovy. Ať už to bylo správné či ne, byl to můj pohled na situaci, jakou prožívala naše rodina. A já viděl jen jedno řešeni – emigraci. 

Dnes vím, jak naivní plány jsem si tehdy připravil. Ovšem co se da očekávat od mladého, osudem zklamaného kluka. Rozhodl jsem se pro západní Německo, kde jsem měl kamarádku Ninu Hagen. Nina byla svého času vzrůstající punková zpěvačka. Měl jsem na ni kontakt i adresu. Tam jsem chtěl začínat.

Nad plánem B jsem nepřemýšlel – prostě vsadil jsem vše na jednu kartu, a muselo to projít.

Rozhodl jsem se přestěhovat do Prahy, uskutečnit své úmysly z hlavního města.

Najít si práci a pak koupit zájezd do Jugoslávie. Ve stověžaté jsem prodal své hudební vybavení. Jako člen Pragokoncertu jsem byl příliš hudebně angažován a prodej nástrojů v Těšíně by vyvolal nechtěnou pozornost STB. Našel jsem si práci v samoobsluze, v Pařížské ulici. Kousek dál byla budova Čedoku. Tam jsem si koupil zájezd, a nakonec se stalo i to neuvěřitelné! Dostal jsem i výjezdní doložku, bez níž se tehdy nemohlo vycestovat! Nadešel čas se rozloučit s maminkou. Sestře jsem raději nic neřekl, bál jsem se emocí. Jak se rozloučit s mámou, když člověk ví, že už se nevrátí. Hrdlo se mi svíralo, když jsem ji opouštěl v předsíni našeho bytu.

Vyrazil jsem za tmy přes náměstí směrem k nádraží a v zádech jsem cítil matčin smutný pohled, jak stála v okně za záclonou. Rychlík do Prahy jsem stihl, ale ten zpáteční, abych svou matku uviděl ještě jednou živou, ten už ne.

Konečně nadešel den zájezdu... V květnu 1980 jsme odjížděli z Prahy autobusem do Jugoslávie, ale já jsem měl rozpolcené myšlenky.  Stále jsem musel být na pozoru. Žádné emoce. Ještě jsme nepřekročili hranice, ještě nemám vyhráno. Pro jistotu jsem si nebral vůbec nic, co by mohlo nasvědčovat mému úmyslu. Žádné větší zavazadlo, dokumenty, fotografie či památky, dokonce žádné větší peníze. Jako bonus jsem měl schovaných 30 západoněmeckých marek. I toho jsem se bál. Stále jsem si myslel, že mne na hranici stejně z autobusu vytáhnou, že to vše je jen taková krutá hra.

Celou cestu jsem měl před očima matku, rodinu a mé drahé město Český Těšín.

První zastávka byla v Bratislavě. Maďarsko jsme projeli bez problému, jen jsme museli odevzdat průvodkyni pasy, které nám už nevrátila. To byl obrovský problém. V Zadaru jsme nastoupili na trajekt směr ostrov Mali Losinij. Po plavbě nás ubytovali v hotelu Cikat, ale pasy jsme zpět nedostali. Snažil jsem se vedoucí přesvědčit, aby mi pas vrátila, že chci navštívit známé na pevnině, což razantně odmítla a jako doklad mi vydala hotelovou kartu, což mi bylo k ničemu.

Dny ubíhaly a a přišel den návratu a já se pevně rozhodl, že se do Československa již nevrátím.

Před nástupem na trajekt jsem vyhlížel auta pouze s řidičem, bez pasažérů. Náhoda tomu chtěla a objevilo se auto s německou SPZ. Řidiče jsem na palubě nenápadně oslovil, jestli na mne počká po vylodění na pevninu. Byl vystrašený, ale nakonec souhlasil. Ihned po přistání vybíhám jako první z lodi a hledám útočiště v nedaleké taverně, odkud z okna pozoruji, co se bude dít.

Kolem našeho autobusu panoval zmatek. Mysleli, že jsme se utopil. Utíkal jsem do kopce, kde čekal německý řidič. Po cestě mne napadlo raději vyměnit auto, aby mne nenašli. Šel jsem na stopa, ale brzy jsem toho nechal, protože co kdyby jel náš autobus? Odebral jsem se v slzách do lesa, kde jsem vystresován a vysílen nakonec usnul.

Ráno jsem se vrátil k silnici. Měl jsem štěstí, zastavilo mi auto a dostal jsem se i k pobřeží. Ani jsem netušil, kde jsem. Dal jsem se do řeči s místními lidmi. Vyměnili mi mé západní marky za dináry, za které jsem si koupil jídlo. Musel jsem se dostat co nejrychleji do Záhřebu, a pak snad přes Itálii do Německa.

13. června 1980 jsem se po strastiplné cestě dostal konečně do Záhřebu. Na Německé ambasádě mne bez pasu odmítli, na americké taktéž. Jen na bráně mi pracovník ostrahy poradil, ať jedu do Bělehradu (tehdy to bylo hlavní město Jugoslávie) a zkusím UNICEF. Itálii mi rozmluvil.

Dlouhých 480 km do Bělehradu se mi podařilo urazit stopem za jediný den. Měl jsem štěstí na mladé jugoslávské řidiče, kteří se nebáli šlápnout na plyn. Na vlakovém nádraží jsem provedl osobní hygienu, dal si pivo a opět housku se salámem. K noclehu mi musela postačit lavička v parku. Ráno se mne v budově UNICEF ujali a zaevidovali Olga s Vladem. Pokud vše dobře dopadne, mohu dostat provizorní pas, a tak budu moci požádat o azyl do Kanady, USA nebo Austrálie. Také jsem dostal pokoj v hotelu Astoria se skromnou stravou. Cítil jsem se konečně jako člověk.

O azyl jsem nežádal sám, byli zde Slovák, Bulharka, Pákistánec, Rumuni s dětmi, manželé z Kojetína a Polák Janusz. Dostali jsme varování, že se po městě pohybují i agenti STB a KGB, kteří unášejí přímo z ulice lidi, co se rozhodli opustit „to nejlepší politické zřízení na světě“. Brali jsme to velmi vážně a snažili jsme se být velmi opatrní.

Další dny probíhaly zdravotní prohlídky a na konec přišly policejní výslechy. Je jasné, že bez pasu se člověk může vydávat za kohokoliv a v tom směru byl výslech i veden. Vyšetřovací kolečko trvalo několik dní. Nejdříve samé všeobecné otázky, usmívali se, vyjadřovali sympatie, ale poslední den mi sdělili, že nejsem žádný utečenec a budu vydán zpět do Československa. Reagoval jsem velmi emotivně a přemýšlel jsem, že raději vyskočím z okna, ale do vězení v ČSSR nepůjdu. V jejich očích jsem byl špion, protože hovořím několika jazyky a umím morseovku.

Nakonec mi přece azyl udělili. Jakou svou novou zemi jsem si vybral Austrálii. Australská ambasáda se nám postarala o letenky a odvezli nás na letiště. Konečně pasová kontrola a nastoupili jsem do letadla. Všichni byli velmi nadšení, jen já myslel na svou ovdovělou maminku. Chtěl jsem ji pomáhat někde z Evropy a místo toho letím za oceán.

Maminku jsem už nikdy nespatřil zemřela před listopadem 1989 a na pohřeb mi byl komunistickou vládou zamítnut příjezd do vlasti. Dnes je tomu 38 let co jsem odjel do Austrálie.

Po šesti měsících v centru pro emigranty a kurzu angličtiny jsem získal práci u Forda jako inspektor kvality. Začátky byly velmi těžké. Nikdo mi nepodal pomocnou ruku, navíc se dostavila nemoc, kvůli níž jsem přišel o zaměstnání. Štěstí mi postavilo do cesty mou nynější manželku, rodačkou z Československa a společně jsme ty neradostné začátky přetrpěli. Naskytla se nová práce ve výrobě motorových člunů, pak jsem pracoval na testování ponorek.

Mým velkým koníčkem byl a je fotbal hrával jsme jej už na českotěšínském hřišti u Olzy. V Londýně jsem získal trenérskou licenci a začal trénovat malé australské fotbalové kluby. Mým svěřencům se dařilo tak, že později přišla nabídka z australské nejvyšší fotbalové ligy NSL. Dnes se věnuji v Austrálii italskému klubu APIA Leichhardt Tigers, aktuálně jsem nasazeni jako 9. nejlepší klub na našem kontinentu.

Kromě toho jsem založil firmu na výrobu brankářských rukavic Geronimo. Mám dospělého syna Briana, který reprezentuje i Českou Republiku v Rugby League. Přes všechny útrapy, které se mé rodině dostalo od komunistických úřadu i funkcionářů, Český Těšín zůstal v mém srdci navždy.

Ze vzpomínek Bronislava Jasiczka volně zpracoval

Milan Čierny